Dnes, kdy historická Litva, čili území zahrnující dnešní Litevskou republiku, Bělorusko, východní Polsko (hlavně ve svém předválečném vydání) a severozápad Ukrajiny neprožívá své nejlepší chvíle, vzpomeňme na tyto kraje verši Lejba Najduse:
≡
kh´hob lib di zamd-felder fun Lite un Zametdi alte, frume, mokhike shteyner baym veg,di lonkes mit zeyer basheydenem grinem sametverbes, vi gzeyres, bay der sazevkes breg
Mám rád písečná pole Litvy a Žmudi,staré zbožné kameny u cest, porostlé mechem,Louky s tak skromným zeleným sametem,Vrby, jak poslušnice, na březích jezer.
Leyb Naydus, Litvishe arabeskn (Warsaw: Sz. Jaczkowski, 1924), 176
≡
Básník zde v první řádce rozehrává hru slov zamd – písek, a Zamet – Žmuď, litevsky Žemaitija. Rodilému mluvčímu češtiny přichází na mysl také slovo samet – nějak by sem pasovalo. To by ve východní jidiš mělo znít stejně jako česky. Zda i autorovi tanula tato asociace na mysli, těžko posoudit. Je tu určitá perifernost popisovaných zemí, dříve i nyní, ať už se jedná o Žmuď, dnes sever a západ Litevské republiky, či Lite – Litvu, kde už se dostáváme dál na východ, do dnešního Běloruska, tam, co se v jidiš nazývalo Rajsn.
Člověk tu nachází ticho, bezlidnost, přírodu již mírnější a tvrdším klimatem jednotvárnější.
Bylo těžko zvolit ilustrační fotografie – zjišťuji, že přímo písečná pole ve fotobance nemám, a co tím autor vlastně myslel? Písku je v půdě všude plno, to ano, je to jev, který našince zaujme už v polském Krakově, ale přímo pole? Možná tím byly myšleny pole plná písku, která v chudších oblastech po zorání moho působit jako trochu tmavší přeorané pískoviště?
Nakonec jsem zvolil snímek spíše konvenční:
